"Dolce vita" není to, co si myslíš

Jak vypadá opravdová italská dolce vita? Rozhodně ne jako v reklamách na prosecco. "Sladký život" není o lenošení, ale o něčem úplně jiném.

"Ty se máš, ty si tam žiješ tu pravou dolce vitu, co?" slýchal jsem často, když jsem poslední měsíce žil v Perugii. A jo, je to tak – Itálie působí navenek jako země pohody, skvělého jídla, aperolů na náměstí, stylových lidí a života beze spěchu.

Jenže realita je, jako obvykle, o dost složitější. A právě o ní chci dnes napsat. Protože ta pravá "sladkost života" v Itálii existuje – ale úplně jinak, než si většina lidí myslí.

Turistická bublina versus každodenní realita

To, co vidí turista na dovolené, je jen pečlivě upravený výřez italského života. Vlastně taková divadelní kulisa. Večery na piazze, živá hudba, prosecco, smích a krásné uličky osvětlené teplým světlem.

Ale za tím vším stojí lidé, kteří pracují. Tvrdě, dlouho a často bez jistoty.

Spousta Italů má sezónní nebo krátkodobé pracovní smlouvy. Práce v turismu, gastru nebo službách je náročná – zvlášť v sezóně, kdy se jede "na krev". Dny volna? Minimum. Stabilita? Spíš výjimka.

V mnoha firmách je skoro trapné odejít včas domů, protože se očekává, že prostě zůstaneš déle – ze zvyku, loajality, nebo prostě protože "se to tak dělá". V některých odvětvích není běžná pracovní doba vůbec jasně daná. Mimochodem – Italové nemají ani slovo označující konec pracovní doby. Ta hranice mezi prací a osobním životem je často rozmazaná.

A to přitom práce má v Itálii mimořádný význam. Hned první článek ústavy říká: "Itálie je demokratická republika založená na práci."

Ferragosto: když se celá země zastaví

Srpen v Itálii má svoje kouzlo – a svoje pravidla. Kolem 15. srpna, během Ferragosta, se celá země prakticky zastaví. Obchody zavřené, úřady zavřené, doktoři pryč. Pro spoustu Italů je to jediná delší dovolená v roce.

A zatímco my Češi můžeme jezdit na dovolenou třeba pětkrát ročně, pro mnoho italských rodin je Ferragosto jejich velkým momentem. Celý rok na to šetří, plánují, těší se. Není to jen pár dní u moře – je to jejich rituál svobody.

Pamatuju si prázdný Řím v půlce srpna. V Portuense skoro všechny obchody zavřené, ulice nezvykle tiché.

Italové během Ferragosta nedělají kompromisy. Nejdou na dovolenou "jen tak", nevybírají "co bude nejlevnější". Jedou tam, kde chtějí být, s lidmi, se kterými chtějí být. A užívají si to naplno – protože vědí, že další taková příležitost bude možná až za rok.

Dolce vita není o lenošení

Přes to všechno si ale Italové dokážou život užít. Jen ta dolce vita není o tom, že nic neděláš. Není to o pasivitě nebo pohodlnosti. Je to o tom, že když už mají chvíli pro sebe, pro rodinu, pro přátele – tak si ji užijí naplno. Bez mobilu, bez spěchu, bez multitaskingu.

To mě na nich fascinuje. Nezáleží, jestli je úterý odpoledne nebo sváteční neděle – když se sejdou na oběd, tak to má váhu. Když jdou na passeggiatu, tak si opravdu povídají. Když tě pozvou na aperitivo, tak nejsi jen položka v kalendáři. Jsi součástí jejich přítomnosti.

Žádný small talk mezi dvěma schůzkami, ale opravdové lidské setkání.

Gubbio: kde tradice žijí celým městem

Když jsem prvně viděl Corsa dei Ceri v Gubbiu, pochopil jsem něco zásadního o italském přístupu k životu. Každý 15. květen se tohle středověké městečko v Umbrii promění v jeden obrovský festival, kde tři týmy v historických kostýmech běhají s bezmála třísetkilogramovými dřevěnými konstrukcemi po strmých uličkách.

Celé město žije tou slavností. Mladí i staří, místní i návštěvníci – všichni jsou součástí jednoho velkého divadla. Baví se spolu, tančí. A není to show pro turisty. Je to jejich tradice, jejich identita, jejich způsob, jak oslavit život.

Sledoval jsem ty lidi a uvědomil si, že tady není nikdo, kdo by na to koukal jen tak mimochodem. Všichni žijí tou chvílí naplno. Tady a teď. To je ta pravá dolce vita.

Moje lekce dolce vity

Během svého pobytu v Perugii jsem si tohle prožil na vlastní kůži. Lidi mě zvali neustále – tu na aperitivo, tu na domácí večeři, pak na velikonoční oběd, na pivo, na zmrzlinu, na piknik, jen tak posedět. Často to byly úplně spontánní pozvání.

Žádný "musíme se někdy sejít", ale reálné: "Přijď dnes večer."

A já přišel. A nelitoval.

Pamatuju si třeba večer u Catariny, kdy jsme seděli na zahradě s jejími přáteli, jedli jednoduchou italskou večeři – pasta, místní víno. Nic extra. Ale povídali jsme si tři hodiny. O životě, snech, rozdílech mezi Českem a Itálií. Bez časového stresu, bez pocitu, že musíme někam dál.

Nebo noční diskuse se Sergiem o rozdílném životě v Bělorusku, Itálii a Česku. S Fabiem o jeho cestách po světě a životě v Itálii. Večeře s Joseane a povídání o Brazílii a jejích italských snech. Chvíle s Yuri a nahlížení do japonské duše. Procházky na pikniky do parků. A další a další…

Tohle je něco, co nám doma často chybí. Ten opravdový kontakt, to pozvání jen tak – ne protože se něco slaví, ale protože je úterý a svítí slunce.

Méně je víc – italská filozofie jednoduchosti

Italský životní styl mi ukázal i jiný důležitý princip: méně je víc. Italové si nepotrpí na přehnaný konzum, obrovské domy, kalendář nacpaný akcemi. Často mají jednoduché věci – ale krásné, kvalitní a pečlivě vybrané.

Ne deset hrnků, ale dva – perfektní. Ne čtyři víkendy za sebou plné programu, ale jeden klidný večer s přáteli nad domácím jídlem.

Catarina z vedlejšího bytu měla kuchyň velikosti naší komory, ale vařila tam jídla, která by mohla servírovat v restauraci. Ne protože by musela, ale protože to byla její radost. Její způsob, jak vyjádřit lásku k rodině a přátelům.

A tohle mě inspiruje možná nejvíc. Protože kvalita života není v množství. Je v intenzitě prožitku, v opravdovosti, v přítomnosti.

Rituály každého dne

Jedna věc, kterou jsem si v Itálii ihned zamiloval, jsou každodenní rituály. Ranní káva v baru se stejnými lidmi. Večerní passeggiata centrem města. Páteční večeře, která trvá tři hodiny a nikdo nespěchá.

Tyhle malé rituály tvoří kostru italského dne. Nejsou to ztracené chvíle – jsou to kotvy, které drží život pohromadě. Momenty klidu uprostřed chaosu.

Dolce vita klidně i v Česku

Z Itálie jsem toho přivezl spoustu. Ale nejvíc – tenhle přístup k životu. A zkouším ho žít i doma.

• Pozvu někoho jen tak – na kafe, oběd, pivo

• Neřeším, jestli je úterý nebo sobota

• Když jsem s někým, snažím se tam být opravdu – ne jen fyzicky

• Dávám prostor rituálům – ranní káva, pomalá večeře, krátká procházka

• Slavím malé věci – dokončený projekt, hezký den, úspěch přítele

A víš co? Funguje to. Život je plnější, když se trochu zpomalíš. Když přestaneš řešit efektivitu a začneš řešit prožitek.

Dolce vita existuje

Italská dolce vita není život bez práce. Je to život, kde práce není vším. Kde si lidé dávají prostor pro vztahy, přítomnost, oslavy, společné jídlo. A tenhle životní styl se nedá koupit v katalogu dovolených ani naplánovat do itineráře.

Najdeš ho v obyčejných pozváních na večeři, v improvizovaném pikniku v parku, ve společném smíchu u vína. V opravdovém životě.

Italové to vědí instinktivně – že štěstí není v tom, co máš, ale v tom, jak to prožíváš. A s kým.

Písnička na konec

Tak zkus taky občas někoho někam jen tak pozvat. Zpomalit. Pobýt spolu. Protože i ty si můžeš žít svoji vlastní dolce vitu. A nemusíš kvůli tomu ani do Itálie – i když tam je to samozřejmě snazší 😉

Buon vivere!

Honza